Dnes z trochu jiného soudku. Žijeme v době, kdy za posledních 100 let udělalo lidstvo obrovský skok kupředu. Během několika desetiletí se dokázalo od prvního leteckého pokusu bratří Wrightů v roce 1904, dostat v roce 1969 na Měsíc a zpět.

V posledních letech sice kosmonautika dostala punc všednosti a dovolím si říci, že z pohledu pilotovaných letů, je i v útlumu, ale věřím, že je to dočasné.

Dnes již víme, že život lidstva může ukončit nejen lidstvo samo (samodestrukční potenciál jistě má), ale i asteroid či zbytky komety. Jistota, že je objevíme dostatečně včas a že dokážeme zareagovat není. Jistě víme, že za několik miliard let život na zemi vyhasne v souvislosti s rozpínáním slunce.

Cesta ke hvězdám je jediný způsob, jak lidstvo může z dlouhodobého hlediska přežít. Zde se na mysl derou otázky, které bude muset lidstvo vyřešit, namátkou:

• Bude dobývání vesmíru doménou soukromých korporací, nebo států (či jednou jediné světové federace)?
  
  • Kdo bude dobývat vesmírné dálavy a kdo z nich bude mít prospěch?
  • Kdo jednou rozhodne o záchraně populace na zemi, když víme, že zde život jistě skončí?
• Jaké bude celovesmírně uznávané platidlo, či prostředek směny, když populace bude rozložena skrze planety?
• Lze vůbec u dlouhých pilotovaných letů, které mohou trvat i generace, vystačit s dnešním vnímáním vlastnictví?
• Nemusí se změnit hodnotový žebříček lidí? Třeba vzniknout nově utvořené „vesmírné“ náboženství či víra, které bude reflektovat to, že standardní náboženství reagovala v době svého vzniku na potřeby lidí, které se za posledních dva tisíce let změnily? Či bude věda novým náboženstvím?

Dalo by se pokračovat dále.

V dnešní době plné konzumu mi chybí právě vize, nadšení a plány, kterými byla prodchnuta společnost na prahu velkých objevů. Politici dnes žádné takové vize nepředkládají.