Zejména se snahou některých přepisovat a upravovat historii, je dobré seznámit se s reálnými příběhy statečnosti na jedné straně, a zvrácenosti na straně druhé. Jedním z těchto příběhů je článek https://www.novinky.cz/historie/clanek/patnactileteho-oldu-gestapo-nezlomilo-zemrel-vsak-tri-mesice-po-valce-slepy-a-ochrnuty-40296493?dop-ab-variant=14&seq-no=5&source=hp

Citujme alespoň pár vět, protože na jednu stranu internet nezapomíná, na stranu druhou články se objevují, a zase mizí:

"Heydrichiáda. Na popravištích krvácela elita českého národa. Stanné soudy posílaly denně na smrt celé rodiny."

"Mučení pokračovalo dlouhé týdny. „Vyslýchaný se musel položit přes kavalec. Dva gestapáci ho drželi za ruce, ústa ucpali kusem hadru, hlavu stlačili do slamníku. Třetí si sedl na nohy a další bili člověka až do bezvědomí,“ popisuje výslechové metody odbojář Josef Uher v knize Stanislava Motla. Oldu bili býkovci s ocelovými kuličkami a rukavicemi vyztuženými plechovými pláty. Jindy ho zase donutili, aby se díval, jak týrají rodiče. „Bylo to hrozné. Nevěřila bych, že člověk člověku může tak ubližovat,“ vzpomíná na nejstrašnější období svého života Hana Faltusová-Dolečková."

"Nad utýraným Oldřichem Dolečkem se sotva zavřel hrob, když Robert Ritter plánoval zářnou poválečnou kariéru na psychiatrii pro mladistvé ve Frankfurtu. Otmar von Verschuer byl v roce 1949 plně rehabilitován a působil na katedře genetiky v Münsteru. V roce 1952 byl dokonce zvolen předsedou Německé antropologické asociace. „Přejděme tu hrůzu mlčením. Všechno je za námi,“ nabádal při pohledu zpět na válečné roky."

"Když spisovatel Stanislav Motl pátral po osudu Oldřicha Dolečka, podařilo se mu zjistit, že je pochován v hrobě č. 316. Tehdy se spolu s jeho rodinou snažili umístit na hrob alespoň Oldovo jméno. Marně.

„Mrzí mě, že my tady Němcům stavíme kdejaký kříž smíření, a vedení hřbitova v Göttingenu ani nepovolilo dát na Oldův hrob památeční cedulku,“ uzavírá Zdena Špůrková."