Možnosti sofistikovaných zbraňových systémů |
Napsal uživatel Administrator |
Čtvrtek, 22 Březen 2018 16:53 |
Moderní zbraňové systémy jsou vlastně obrovské propojené počítače vybavené množstvím senzorů. Letadla, rakety, drony, ale i tanky a pěchota mezi sebou neustále komunikují a vytvářejí tak digitální bojiště. Každým rokem se tato situace posouvá dál s tím, jak
pokračuje technologcký rozvoj a miniaturizace. Zřejmě nejdále je v této
oblasti projekt bojového letadla Lockeed Martin F-35 Lightening II. Vize
generálů je jasná, data jsou neustále sdílena, aktualizována podle
vývoje na bojišti a díky informační nadvládě lépe informovaná strana
porazí zaostalejšího protivníka. Samozřejmě je nutná schopnost data
vyhodnocovat a volit na jejich základě vhodné postupy. K napsání pár řádek na toto téma mě navedl článek o vypínání tanků na dálku (zde). Hned na začátku si musíme říci, že jsou situace, kdy digitální bojiště nemá očekávané benefity. Potřebujete mít aspoň trochu sofistikovaného protivníka. Proč tento paradox? Protože přes absolutní převahu digitálního boijiště nedokázaly USA, tedy tahoun této strategie, zvítězit v Afghanistánu. Proti "středověkému" bojovníkovi s kalašnikovem, kterého nerozeznáte od pasáčka koz, kterým i nejspíš zároveň je, a kterého vybombardováním nemůžete poslat do zmíněného středověku, protože už tam fakticky je, tam vám digitální převaha nepomůže. Největší míru informační výměny dnes zaznamenáme v oblasti satelitů - letadel (ať již AWACS, bojových, dronů,...), radarů, protivzdušné obrany, lodí a raket. Datalinky mezi tím vším a výměna dat funguje v reálném čase a při správném použití to může být velmi efektivní řešení jak pro obranné, tak útočné operace. Nebudeme ale nyní rozebírat výhody, podívejme se na rizika, která stojí za to zvážit, než se každý stát do tohoto konceptu zapojí. Možnosti ovlivněníZbraně jsou vlastně počítače. Počítač pohání a obsluhuje software. Každé čidlo, od radaru, přes různá měření otáček, tlaku,..., rádio,... to vše přijímá nějaké údaje a ty většinou digitalizuje. Digitální data krmí sotware, který se na základě algoritmů buď přímo rozhoduje, nebo poskytuje informace obsluze, která pak na základě toho činí rozhodnutí. Z toho vyplývají okruhy problémů, které mohou nastat buď samostatně, nebo v kombinaci:
SoftwareSoftware je dílo programátorů, vlastně miliony řádek zdrojového kódu; desítky a stovky rozhranní mezi různými systémy, kde se data předávají a transformují. Pro zajímavost link na počet řádek zdrojového kódu v různých projektech: https://informationisbeautiful.net/visualizations/million-lines-of-code/. Samotný software ve zbrani má nějakou míru bezpečnosti a hacknutelnosti. Stejně jako váš telefon, nebo počítač. To samé komunikační či ovládací linka v rámci bojiště. Navíc si
nekupujete se zbraní od výrobce zdrojový kód obslužného software zbraně,
ale zkompilovanou verzi. A pokud se ke zdrojovému kódu dostanete, není
snadné v něm "trojského koně" nebo zadní vrátka najít. Mít zdrojový kód
totiž vůbec neznamená mu také rozumět a chápat miliony řádků kódu je opravdu na velký tým a hodně času. To stojí astronomické peníze. Běžným standardem států je, že
pro vlastní armádu se zbraně vyrábějí lepší, či méně omezené a exportní
zbraně obsahují různá omezení. To platí odjakživa, ale možná se to změní s nástupem korporací, které mnohdy již nyní mají větší moc než vlády menších států. Z toho vyplývá klíčové riziko - náchylnost na úplné vyřazení zbraně, nebo zhoršení klíčových parametrů externím zásahem do obslužného software. Zdrojem omezení funkčnosti zbraňového systému mohou například být:
Obecně
jsou dále elektronické součástky citlivé i na elektromagnetický pulz.
Špatně chráněný obvod může shořet. Mimochodem proto bývalý Sovětský svaz
preferoval elektronky. Jaké z výše uvedeného učinit závěry? Dle mého minimálně tyto:
Pokud si myslíte, že se to týká jenom zbraní, zamyslete se nad internetem věcí a možností dálkově ovládat domácí spotřebiče, nebo elektrárnu, vodárnu, či nemocnici... |
Aktualizováno Čtvrtek, 22 Březen 2018 17:23 |