Moderní zbraňové systémy jsou vlastně obrovské propojené počítače
vybavené množstvím senzorů. Letadla, rakety, drony, ale i tanky a
pěchota mezi sebou neustále komunikují a vytvářejí tak digitální
bojiště. Každým rokem se tato situace posouvá dál s tím, jak
pokračuje technologcký rozvoj a miniaturizace. Zřejmě nejdále je v této
oblasti projekt bojového letadla Lockeed Martin F-35 Lightening II. Vize
generálů je jasná, data jsou neustále sdílena, aktualizována podle
vývoje na bojišti a díky informační nadvládě lépe informovaná strana
porazí zaostalejšího protivníka. Samozřejmě je nutná schopnost data
vyhodnocovat a volit na jejich základě vhodné postupy.
K napsání pár řádek na toto téma mě navedl článek o vypínání tanků na dálku (zde). Hned
na začátku si musíme říci, že jsou situace, kdy digitální bojiště nemá
očekávané benefity. Potřebujete mít aspoň trochu sofistikovaného
protivníka. Proč tento paradox? Protože přes absolutní převahu
digitálního boijiště nedokázaly USA, tedy tahoun této strategie,
zvítězit v Afghanistánu. Proti "středověkému" bojovníkovi s
kalašnikovem, kterého nerozeznáte od pasáčka koz, kterým i nejspíš
zároveň je, a kterého vybombardováním nemůžete poslat do zmíněného
středověku, protože už tam fakticky je, tam vám digitální převaha
nepomůže. Největší míru informační výměny dnes zaznamenáme v
oblasti satelitů - letadel (ať již AWACS, bojových, dronů,...), radarů,
protivzdušné obrany, lodí a raket. Datalinky mezi tím vším a výměna dat
funguje v reálném čase a při správném použití to může být velmi
efektivní řešení jak pro obranné, tak útočné operace. Nebudeme ale nyní rozebírat výhody, podívejme se na rizika, která stojí za to zvážit, než se každý stát do tohoto konceptu zapojí. Možnosti ovlivnění
Zbraně
jsou vlastně počítače. Počítač pohání a obsluhuje software. Každé
čidlo, od radaru, přes různá měření otáček, tlaku,..., rádio,... to vše
přijímá nějaké údaje a ty většinou digitalizuje. Digitální data krmí
sotware, který se na základě algoritmů buď přímo rozhoduje, nebo
poskytuje informace obsluze, která pak na základě toho činí rozhodnutí. Z toho vyplývají okruhy problémů, které mohou nastat buď samostatně, nebo v kombinaci:
- ovlivnění přímo rozhodování software s dopadem do funkčnosti zbraně jako celku, nebo části
- ovlivnění obsluhy a její schopnosti se správně rozhodnout
- design řešení přímo předpokládá, že musí umožnit nějakou formu ovládnutí
- sdílení dat protivníkovi, který je následně může použít pro své rozhodování a protiakce
Software
Software
je dílo programátorů, vlastně miliony řádek zdrojového kódu; desítky a
stovky rozhranní mezi různými systémy, kde se data předávají a
transformují. Pro zajímavost link na počet řádek zdrojového kódu v různých projektech: https://informationisbeautiful.net/visualizations/million-lines-of-code/.
Samotný software ve zbrani má nějakou míru
bezpečnosti a hacknutelnosti. Stejně jako váš telefon, nebo počítač. To
samé komunikační či ovládací linka v rámci bojiště. Navíc si
nekupujete se zbraní od výrobce zdrojový kód obslužného software zbraně,
ale zkompilovanou verzi. A pokud se ke zdrojovému kódu dostanete, není
snadné v něm "trojského koně" nebo zadní vrátka najít. Mít zdrojový kód
totiž vůbec neznamená mu také rozumět a chápat miliony řádků kódu je opravdu na velký tým a hodně času. To stojí astronomické peníze.
Běžným standardem států je, že
pro vlastní armádu se zbraně vyrábějí lepší, či méně omezené a exportní
zbraně obsahují různá omezení. To platí odjakživa, ale možná se to změní s nástupem korporací, které mnohdy již nyní mají větší moc než vlády menších států.
Z toho
vyplývá klíčové riziko - náchylnost na úplné vyřazení zbraně, nebo
zhoršení klíčových parametrů externím zásahem do obslužného software. Zdrojem omezení funkčnosti zbraňového systému mohou například být:
- dálkové
vypnutí zbraně protivníkem. Velmi snadné, pokud nakoupíte například
protiletadlové rakety, které neumožní navedení na letadlo země výrobce.
Tuto funkci nemusí ani v případě stávajícího konfliktu žádná strana
využít. Nehraje se s tak velkými kartami, aby stálo za to na tuto
funkčnost upozornit. Navíc by to mohlo kazit prodejní kšefty. Neumím
posoudit, zda je možné dálkově vypnout, či zhoršit výkonové parametry
např. tanků Leopard v Turecku, jak je uvedeno ve článku výše, ale
drobným softwarovým zásahem se dá dramaticky ovlivnit třeba životnost
komponent, přesnost,... Jako vstupní bod signálu může působit každé
čidlo, kterému je zaslána daná sekvence vstupů. Tato funkčnost může být
aktivní (dodavatel zbraně aktivně spustí chování) a nebo pasivní -
raketa na dané GPS souřadnice nikdy nepřiletí. Vůbec ověření existence
těchto funkčností je problém.
- jakýkoli mechanismus
obnovování licenčních klíčů. Nepřijde nový licenční klíč? Máte ze zbraně
hromadu šrotu. Nemáte všechny licenční klíče? Nemůžete využít celou
funkčnost.
- hacknutí zbraně během bojové činnosti - tato
možnost teprve nabude na významu s rozvojem autonomních zbraní a dronů.
Převzetí kontroly nad útočícími drony se dle tisku povedlo Rusům v
Syrii.
- zmatení řídícího software ˇat již zahlcením dat, nebo falešnými daty
- hacknutí
zbraně při běžné kontrole či údržbě (tj. fyzická přítomnost) - nová
verze obslužného software má patřičné úpravy. Mnohdy se ale stačí
zaměřit na drobnosti, které ovlivňují výkon a životnost a nemusí mít nic
společného se softwarem.
- vymysleli bychom i další, třeba harwarové díry skryté v návrhu zbraně, které podporují žádoucí chování.
Obecně
jsou dále elektronické součástky citlivé i na elektromagnetický pulz.
Špatně chráněný obvod může shořet. Mimochodem proto bývalý Sovětský svaz
preferoval elektronky.
Jaké z výše uvedeného učinit závěry? Dle mého minimálně tyto: - Každý
stát by měl udržovat určité zastoupení "hloupých" zbraní. Tyto zbraně
fungují za každých podmínek, nelze je hacknout a fungují jako hrubá
síla, když vše selže.
- Jakýkoli nákup sofistikovaného zbraňového
prostředku ze zahraničí, či danému státu neloyální firmy znamená vysoké
riziko, že zbraň nebude v případě konfliktu použitelná, nebo dostatečně
funkční pro dané použití. Proto by státy měly využívat vlastních
výzkumných a vývojových kapacit.
- Pokud by všichni
nakupovali zbraně od pár dodavatelů (současný stav), je možné, že se
dočkáme doby, kdy dodavatel, či jeho stát, ovládne všechny státy, kam
dodali zbraně díky tomu, že ty zbraně budou kontrolovat.
- je
velké riziko, že samoučící se zbraně (vysoká míra učení se a autonomie)
se zvrtnou jednoduše proto, že není možné vše hardwarově a softwarově
ošetřit a otestovat. Každý software má chyby, s tím jsme se naučili žít, ale ve chvíli, kdy software bude sám rozhodovat o životě a smrti, je to velký problém a sestup do nekončící spirály.
Pokud si myslíte, že se to týká jenom zbraní, zamyslete se nad internetem věcí a možností dálkově ovládat domácí spotřebiče, nebo elektrárnu, vodárnu, či nemocnici...
|